Jdu prašnou cestou a krajinou stepuji,
a pořád myslím jak srašně miluji...
Srdce mi žalem zhřejmě jednou pukne,
a chaos v hlavně mi s toho vznikne.
Každou noc pohádka se šťastným koncem se mi zdává,
a na konci mi vždy někdo zamává.
Sladký polibek mi dá,
a dál se mi zdá....
Procházka v růžové zahradě,
Tvůj polibek mi skončil na bradě.
Pokračuji dál,
Každý se mi pořád jen smál.
Vstupuji do brány pekelné,
nebezpečí mi hrozí smrtelné.
Ostrá břitva, blýskajíí se nůž,
co to sakra je??? 'nějaký muž!!!'
Rychle po útesu pryč utíkám,
na konci cesty už skoro nedýchám.
Špičaté útesy a rudá krev,
v hlavě mi kmitá hněv.
Skočím dolů do čirého moře,
vidím pole a na něm jak někdo oře.
Bosa ťapu po horkém chodníku,
postranách vidím spousty malých poníků.
Vstupuji do brány, která vede na lidský svět,
vidím před sebou dveří pět.
Vejdu do těch posledních,
probudím se, vstanu, kouknu z okna a vidím sníh.
Zobrazit další články tohoto autora
Další články z rubriky osobni
